Pan Otakar Vojkůvka, žák Svámího Šivanandy, zakladatel křesťanské jógy v Československu. Sám nesměl publikovat, ani se nijak veřejně projevovat. Přesto si vždycky našel způsob. Dal například podnět PhDr. Karlu Wernerovi k napsání knihy Hathajóga, ve které je spousta fotografií ásán, které předvádí mimo jiné i syn pana Otakara Vojkůvky, Gád.
Když jsem poprvé potkala pana Otakara Vojkůvku – pana profesora, netušila jsem, jak důležitý člověk to bude pro můj další život. Jeho přednášky dávaly podněty k přemýšlení i k vyzkoušení určitých pravd. Naučil mě připustit si chyby a pracovat na sobě. To bylo tehdy pro mne moc důležité! Život nabíral nových rozměrů a pestrosti.
Nezapomenutelné jsou pro mnoho lidí jím pořádané jogínské tábory na Vysočině. Když jsem navštívila tento tábor porpvé, bylo nám řečeno, že zažijeme nejkrásnější týden ve svém životě. Usmála jsem se tehdy pro sebe a řekla si, že to zrovna není skromné prohlášení, když uvážím, že za pár dní budu bilancovat. Skutečnost mě víc než překvapila… Výmluvné bylo prohlášení jednoho výpravčího v Tišnově na nádraží: „Co tam s váma dělají? Když přijedete, jste utahaní a když se vracíte, září vám oči!“ Nejjednodušší odpověď by byla: „Užívali jsme pověstné vitamíny pana profesora – Ú, O, Z, R, V, L, N.“
Že takové vitamíny neexistují? A co tak:
Ú jako úcta
O jako obdiv
Z jako zájem
R jako radost
V jako vděčnost
L jako láska
N jako nadšení
Na upomínkovém lístku, který jsem dostala od rodiny pana Otakara Vojkůvky jsou mimo jiné verše od Chálíla Gibrána, které se hodí na tohoto moudrého a laskavého člověka, který se ovšem uměl i spravedlivě rozhořčit:
Chodil jsi mezi námi
a vyvolával světlo na našich tvářích.
Léta, která jsem strávil mezi vámi,
ať nestanou se pouhou vzpomínkou.
Mezi moje nejlepší vzpomínky patří chvíle, kdy pan profesor přijal pozvání na přednášky – nikdy se nestalo, že by odmítl – které jsem pořádala v Kunovicích. Byly to velice krásné a mimořádné chvíle, kdy jsme byli nadšeni. Bylo to tím, že obsah jeho přednášek nebyl šedou teorií, byly to jednoduše a srozumitelně podané pravdy. Ne pravdy jednotlivce, ale univerzální pravdy. Takové, na kterých se jednou – doufám – všichni sjednotíme. Až jednou…
Velice příjemným a milým zvykem pana profesora Vojkůvky bylo odpovídat ihned na dopisy. Nikdo mu nebyl dost „malý“, aby se k němu nesklonil. Projevoval tak tu správnou pokoru před Bohem. Obdivovala jsem, jak dokáže zvládnout tu spoustu práce, cestování – a navíc byl velmi dobře informován o dění kolem sebe i ve světě. Zajímalo ho všechno a dokázal často žasnout, obdivovat, radovat se, projevit zájem a obdiv, lásku i vděčnost, nadchnout se, projevit úctu. Zkrátka, užíval hodně vitamíny, které sám doporučoval.
Aby se léta strávená s panem profesorem opravdu nestaly jen pouhou vzpomínkou, snažím mimo jiné vést kurzy jógy v Kunovicích. Letošní rok je již třináctý. První rok jsem zahájila s velkými pochybnostmi a když jsem jednomu známému jogínovi vyslovila své pochybnosti o tom zda začít, či ne, řekl mi: „Neobdivuj a dělej!“ Tak jsem se do toho pustila. I když se zdaleka nemohu rovnat svému učiteli, vím, že nejdůležitější je vydat se na cestu.
Jsem vděčná panu profesorovi za jeho vedení. Nikdy nementoroval, často kladl otázky, které nutily k přemýšlení. Byl vzorem učitele: vedl žáka tak, aby se nestal na něm závislým.